Vyhodnocení MČR - jedna z věcí co mi chybí je prostě hrubá síla v nohou. Dynamika, ta mi nechybí - přeci jenom jsem skoro pořád někde na fotbale nebo basketu. Loni jsem měl nachozený Bouřňák a dobře se plavalo i pod vodou. A tak bylo jasný, že schody, Bouřňák, dřepy, švihaldo, výskoky je to, co musím zařadit do suché přípravy.
V tu chvíli se objevil Red Bull 400 - už minulé ročníky mě lákal - přesně to co jsem potřeboval k motivaci k tý bolesti, co mě stejně čeká.
Honza Tvrdík - ideální sparing - před rokem v srpnu jsem ho vzal poprvý na Bouřňák v rámci psychoterapie a jeho katarze a dnes už na tomhle brutal kopci "běhá" druhou stovku. Přihlásil jsem se na páteční noční sprint, to je jen 230 metrů, buben stodvacítky (v sobotu se ženil jinej Honza a bral si Lucku, tak jsem bojoval na jiný frontě) a Honza na 400 m v sobotu a až na vrchol.
Zvolili jsme strategii tréninku - kratší úseky ve vyšším tempu a tak jsme Bouřňák zdolávali po třetinách, nohy do mrtva, schody na Letnou v Teplicích s vestou i bez vesty a výšlapy na bednu v garáži. Rozhodnutí padlo 47 dní před startem a to nám moc prostoru nedávalo - bylo potřeba se zmáčknout, moc času nezbejvá.
jak bylo málo času, tak stejně, každej trénink jsem cítil, že je to lepší ... to co jsem dával na konci června za 4 minuty, to jsem dával na začátku srpna za 3 minuty. Škoda, začal jsem pozdě. Honza, ten měl našlápáno a tak jen přitvrdil. Tři dny před závodama jsme si dali rest a jen se mentálně připravovali na to co nás čeká.
V pátek (den mého závodu), hrozné počasí - do Harrachova jsem jel celé 4 hodiny - v každé vesnici objížďka nebo semafory. Honza už byl na místě a hlásil situaci. V sedm jsem dorazil pod můstky a šel s Honzou na čaj. V osm proběhla registrace a hned potom si nás odchytil speaker na chytrý řeči. A pak už jsem jel podle plánu, co jsem si předem sepsal, abych zbytečně nevymýšlel věci na místě.
Cíl byl jasný - dostat se z kvalifikace do padesátičlenného finále. Ve druhém rozběhu přišla má chvíle. Rovinku na 80%, a docela brzo zvolnit na konstantní rychlost výšlapu, kde mě většina závodníků předběhla. Postupně jsem ale získával pozice a na dvacet metrů před vrcholem jsem byl už třetí, ale pak zatuhlo a ještě tři mě v posledních metrech dali. Čas 2:53 - v tu chvíli a pak ještě asi dalších 15 minut jsem doufal, že se do finále nedostanu ... uvařený, mrtvý - rozhodně to nechci zažít znova za hodinu. V tu chvíli si mě znovu vybral speaker k interview - ideální příležitost vypravit ze sebe něco nepříčetnýho, na druhou stranu mezi nádechama nemáte moc času mluvit, tak se spokojíte s krátkejma větama. Ptal se mě na freediving (měl jsem napsaný na zádech, že jsem freediver) - no, chcete bejt vtipnej a originální, ale těžko říct - mě to vtipný přišlo. #dejchanijeprosraby
A do finále jsem se dostal čtyřicátym časem. Doplnil jsem tekutiny, cukry, dal jsem si datle a čekal. Mezi tím proběhly další rozběhy, štafety a finále žen. A chvíli před půlnocí se dostalo i na nás, finále mužů. Na poslední chvíli jsem se rozhodl pro jinou trasu. Zdálo se mi, že vlevo to nebude tak klouzat a tak jsem to risknul. Rozběhl jsem to jako kvalifikaci, ale soupeři byli rychlejší. V místech kde jsem minule začal předcházet soupeře to dobré nebylo - risk nevyšel - tohle nebylo dobře zvolený, dalo se jít v podstatě jen po čtyřech a to jsem právě nechtěl. Ještě jsem to zkusil, ale na 180 metrech jsem zvolnil, prostě jsem se nedokázal hecnout. Cílem jsem prošel 42 a nebolelo to ani zdaleka tak, jako poprvé. Zatímco poprvé jsem upadl do cíle, teď jsem ho prošel - věděl jsem, že jsem tomu mohl dát víc. Chyba v hlavě. Poprvé jsem se soustředil na svůj výkon a nekoukal jsem napravo ani nalevo. Ve finále jsem se rozhlížel a nechal pustit do hlavy myšlenky, který tam bejt neměli. O přitom patnáct vteřin rychleji jsem se mohl posunout i o 15 míst výš a to by se prostě dalo. Honza fungoval celou dobu jako support a fotograf - tak mrkněte na některý fotky od něj a samozřejmě i na oficiální od redbullu na fb.
Krátký strečink, hodinku popovídat o pocitech s Honzou v afterparty stanu a dvě hodiny po půlnoci vyrazit směr domu - v pět v posteli a dočerpat minimum sil na sobotu na svatbu.
A Honza - v sobotu neskutečně zaválel. Nebál bych se říct, že z hobíků, který nikdy nic oficiálně nedělali a vlastně to byli Honzovi první závody v čemkoli vůbec, byl suveréně nejlepší. Rozběh a kvalifikace za 2:20 (230m) a parádní 11 místo ze 400 závodníků a finále na 400m 22. místo v čase 5:19. Za rok Honzu tipuju do desátýho místa - stáhne to pod 5 minut.
No a jestli to bylo skutečně nejtěžších 400 metrů v životě - věřím, že pro většinu závodníků ano, ale my co jsme už párkrát absolvovali 12ti hodinový Krušnohorský Everest to byla taková epizodka.